Ivančena

Ivančena – symbol nezdolnosti skautingu

Na jaře roku 1945 byla celá naše země v květu. Všude kolem všechno vonělo, ptáci zpívali a lidé se radovali. Konečně mír, konečně svoboda. Všechny nešvary války byly pryč. Avšak v duších spousty přeživších se zrcadlila neskutečná bolest. Žal nad smrtí jejich blízkých, který nikdy nepřebolí.

Když gestapáci 24. a 27. dubna téhož roku vykonali svůj poslední zločin na starém židovském hřbitově v Polském Těšíně, kde bylo popraveno více než 100 českých a polských vlastenců, kulkou z pistole neukončili jenom život 18 členům OSJ (Odboje slezských junáků), ale zároveň udělali díru do srdce daleko většímu počtu jejich příbuzných, rodičů, sourozenců, manželek a přátel. Ti už je nikdy neuvidí a nikdy neuslyší jejich hlas a smích

Přátelé ale nikdy nezapomínají, a proto 6. října 1946 vystoupilo pět členů nového 30. ostravského oddílu, pět spoluodbojářů, na odnož Lysé hory. Tomuto místu se pravděpodobně po svém majiteli říkalo Ivančena. Vztyčili tam prostý kříž a vytvořili mohylu z kamenů na paměť statečnosti svých blízkých kamarádů. V prázdné láhvi pak umístili vzkaz, aby každý, kdo půjde kolem, přinesl k uctění památky mrtvých další kámen.

V roce 1948 se naděje na svobodný život opět rozplynula. K moci se dostal komunistický režim a ten začlenil Junáka do SČM a následně ukončil jeho činnost. Druhá likvidace našeho skautingu byla dokončena. Spousta oddílů ukončila své působení nebo přešla do ilegality. Ivančena, navzdory nepříznivé politické situaci, rostla. Byla tichým svědkem skautské nezdolnosti. Kámen po kameni vznikal tak v horách ukrytý protest proti nesvobodě.

Jaro 1968, že by se blýsklo na lepší časy? Za demokratizačního procesu „Pražského jara“ padly v naší společnosti poslední překážky k obnovení Junáka. Konečně mohli skauti oficiálně vystoupit. Tohoto roku probíhalo rovněž první velké shromáždění skautů a trampů na Ivančeně. Přes tisíc účastníků si nenechalo ujít šanci konečně svobodně a bez obav uctít památku padlých hrdinů. Ivančena se dostala do povědomí lidí. Tradici společných výstupů se již potom nikdy nepodařilo zničit.

Už srpen roku 1968, kdy do naší země vpadli vojska zemí Varšavské smlouvy, signalizoval další zkázu našeho skautingu a návrat dění u nás do původních kolejí. Pokrok je pryč. Obavy se naplnily, a tak byl r. 1970 Junák definitivně a už potřetí zrušen. I když policie usilovala o zrušení dubnových výstupů a likvidaci mohyly, neměla šanci proti takové mase lidí nic dělat. Co se dá taky vytknout turistům, kteří ve svých batozích vláčejí do hor kameny? Proto se příslušníci Veřejné bezpečnosti alespoň snažili znepříjemnit výstup kontrolami. Ivančena, svědkyně smutné doby, se však dále majestátně tyčila nad obzorem jako maják v rozbouřeném moři. Na jejím vzniku se podílely tisíce lidí, kteří tak vytvořili památník za svobodu. Jejich sny se měly brzo naplnit.

 Ivančena 1987

Sametová revoluce v roce 1989 konečně smetla komunistický režim a otevřela tak cestu demokracii. Skauting byl zase po dlouhé době obnoven. Výstupy se konečně zase mohly konat ve svobodném duchu. Přestože mohyla přečkala nečekané dramatické chvíle, včetně ničení vandalů, stavěná bez plánu začínala být velmi nestabilní. Proto v roce 1995 byla posunuta o pár metrů níž a její základ byl zpevněn. A od té doby se už mnoho nezměnilo. Jen se stále více rozrůstá.

https://krizovatka.skaut.cz/projekty/celostatni-akce